26.6. A je tu konec. Nebo?

Tak abych svoje reporty nějak ukončila. Ano, Bodø jsem v neděli opustila. Skoro po měsíci. Na cestu jsem si zabalila vše, co jsem si přivezla a ještě něco navíc. Třeba taky toto:)

Poslední bílou noc jsem si moc neužila, neboť ve 2 ráno před mým oknem někdo začal nakládat auto - tak proč ne, když je světlo, žejo? Domů jsem dorazila celkem ok. Až na to, že jsem plánovala, že dorazím na letiště hodinu a čtvrt před odletem (neměla jsem check-in). Jenže - to jsem netušila, že zrovna bude v Bodø nějaký cyklistický závod... Takže nám zablokovali ulice a měli jsme zpoždění. Ale na takovém letišti jako je v Bodø to opravdu nevadí. Na check-in a skenování zavazadel stačilo 15 min. Takže jsem vše v pohodě stihla. Bohužel spoj byl dost nevhodný, s cca 7 hodinovým přestupem ve Stockholmu. A navíc ČSA mělo asi 2 hod zpoždění... Takže až doma ve 12 večer, jako na koni. Takže jedno dobrodružství skončilo, ale... Jasně, nebudu přece sedět doma. V pondělí tedy ano, ale hned v úterý jsem ve 4 ráno vstala jako rybička, abych mohla po 6 odlétat sem (pohled z mého okna 28.6.): Ano, jsem v Brexitu. Konkrétně ve středním Brexitu. Ale tentokráte ne na měsíc, ale jen do soboty...

Jo a nechci mít nějaké předsudky, ale... Prší. Měla jsem obavu, že mi nebude fungovat počítač, protože mají jiné zásuvky. K jídlu tu jdou koupit zejména a prakticky jen sendviče a kouhoutky v umyvadle máme 2 samostatné - na teplou a studenou. Prostě Británie. Jo a kdo to neuhodl, tak onen bílý prášek byl cukr!

25.6. The land of the midnight sun a Brexit

Kdo mě zná, tak už ví, že mám takovou speciální vlastnost. Kam přijedu, tam se většinou nějak začnou hýbat dějiny, něco se stane. Například jsem byla na Islandu, když vypukla bankovní krize. Byla jsem v Rize, když jim spadlo patro v obchodním domě. Chtěli jsme jet do Gruzie, když tam vypukl konflikt s Ruskem. Takže jsem čekala, co se stane teď. Norsko se naštěstí zatím drží, ale Británie, kam jedu 28.6. to neustála. Norové se s tím vypořádali po svém a vydali speciální Brexitovou edici sušenek:)

Ale asi to tušili už předem, protože tyhle sušenky jsem si koupila hned na začátku pobytu. Pro mě pátek znamenal také trochu exit - Nordexit, nebo Nordout, nebo tak nějak. Prostě to byl můj poslední den na Nord university. Ale jinak den jako každý jiný. Obědové hovory (tentokrát jsem měla makrelu já), jak jinak než o Brexitu. Na půdě akademie jak jinak než akademické. Brexit jako problém sociálních vrstev a vzájemného neporozumění. Hovory o Norsku. A o zbraních (ne, že by to souviselo s Brexitem:). Norsko je jednou ze zemí, která má nejvíce zbraní na hlavu. Ne, že by se jednalo o zemi maniaků, jako byl Breivik. Ani to není tak, že by žili na samotách a měli zbraně na obranu. Prostě a jednoduše. Norsko je zemí, která byla od nepaměti zemí rybářů a lovců. Proto ty zbraně, je to dost historická otázka. Bohatou zemí se Norsko stalo až v 70. letech, kdy začali těžit ropu. Měli i poměrně volné zákony, co se týče zbraní. Ty se dost změnili, právě po Breivikovi... A ještě jeden postřeh o Norech. Prý zde mají psi zakázáno běhat bez vodítka. Aspoň v letním období. Aby psi nezakousli nějaké lesní zvířátko, nezničili vajíčka, nebo neroztrhali nějakou ovci. Takže země jako ČR jsou pro ně dost bizarní, když všude pobíhají psi bez vodítek... A nakonec trochu toho kýče.

Tyto fotky jsou z toho, jak jsem lezla na kopec (nebo pak z kopce druhý den), abych vám vyfotit to midnight sun, když už tady o něm píši. Doufám, že všichni víte, o co se jedná - není to jen román od Joa Nesbøho, nebo jeden díl ságy Twilight od Stephenie Meyer. Midnight sun neboli půlnoční slunce je také jev viditelný tady za polárním kruhem. Prostě a jednoduše sluneční kotouč můžete vidět celých 24 hodin, tj. i o půlnoci:

Ok, nebylo úplně ideální počasí, nebyl vidět celý kotouč, ale je tam!:

Ale ve 2 hodiny ráno, když jsem si potřebovala odskočit, jsem ho stihla celé!

Ale spalo se nahoře krásně!

23.6. Není všechno tak, jak si člověk naplánuje

Takže vás nebudu napínat. Z posledních dní moc fotek nemám - už moc nemůžu běhat, zato mám spoustu zážitků. Od doktora, z obchoďáku a tak. První tedy doktor. No. Asi týden jsem se snažila přemlouvat se, že ten červený flek v podkolenní jamce není zas tak hrozný a že možná jde jen o štípnutí komárem (ok, to obvykle nebývá velké jako dezertní talířek... Ale stejně, ten flek moc viditelný nebyl). Po jedné probdělé noci (i když, to možná bylo jen tím světlem), jsem se rozhodla, že skvrnu zajdu ukázat místnímu doktorovi. Což samozřejmě byla akce na 3 hodiny. Totiž - už jsou tu letní prázdniny, takže autobusy už nejezdí vůbec (ve špičce jednou za půl hodiny!). V nemocnici vás prostě neošetří, dají vám tajemné telefonní číslo a pošlou vás někam. Na telefonním čísle se tváří mile, ale jen tak přibližně naznačí, kam máte jít (sory, nemám mapu s rejstříkem ulic). Ještěže je v nemocnici wifi! Takže nakonec jsem se dostala někam (asi na pohotovost), kde mě byli ochotni přijmout. Sestra se zeptala, co mě trápí. Když jsem jí popsala samodiagnózu (borelioza), tak vytáhla desky a začala zkoumat, na co se mě má zeptat (pozn. takhle na severu nemají prakticky klíšťata a tudíž ani boreliozu). Když jsem se dostala k doktorovi, tak to probíhalo tak nějak obdobně. Mladý týpek mi perfektní angličtinou (díky Norsko za tvé anglicky gramotné lidi) vysvětlil, že je to vlastně docela vtipné, že oni se většinou věnují zlomeným nohám a tržným ranám a že takovéhle případy se moc nevidí. Tak nějak zkonstatoval to, co jsem tak dle svého odhadu také zvládla - skvrna není sice typická (není moc výrazná), nemám moc žádné další projevy (horečky, bolesti kloubů), ale že dost pravděpodobně se jedná o boreliozu. Takže penicilin. Jo a prý jestli chci krevní testy - dle jeho slov - krevní testy jsou cool! Tak jo, když je to cool, tak proč ne? Aby bylo jasno, ona borelioza se v krvi pozná až po nějaké době, takže ty testy vlastně nic moc neřeknou - ani negativní test neznamená, že ji nemám. Takže tak jako tak prostě začít brát antibiotika. Ale vzhledem právě k tomu, že už tu nějaký pátek jsem a klíšťata jsem měla v ČR, tak jsem si testy nechala udělat.... Chvíli jsem zvažovala, zda antibiotika brát, jestli to opravdu nebyli jen divocí komáři. Po rozhodnutí, že asi opravdu je to borelie postupně další dny přicházely další docela evidentní příznaky (teploty, zčervenání skvrny, bolest kolen). Posuďte sami, jaké krásné flíčky to mám!

A protože neštěstí nechodí samo, žejo, tak se mi podařila ještě další taškařice. V 19:30 jsem si pouštěla na notebooku české zprávy, když jsem zjistila, že se mi nenabíjí baterka. Zkoušela jsem všechno možné, ale bylo celkem jasné, že se prostě rozbil napáječ. Co teď - do úplného vybití asi 2 hodiny. Je večer. Netuším, jak se norsky řekne elektro a kde tady asi mohou mít napáječ na ASUS. No a poslední překážka - obchody bývají ve městě, ne tady za městem a tam se musím dostat tou dopravou, která skoro nefunguje. Naštěstí se mi podařilo najít, že místní obchodní centrum má i elektro a mají otevřeno až do 9. A že i autobusy občas jedou. Takže jsem něco schrastila a funguje! Pan prodavač mi ještě něco nabízel. Dvakrát mi to zopakoval a já jsem netušila, o co se jedná. Ok, řekl. Prostě se Vás na to musím zeptat, není to nic důležitého. Ať žijí buzerace v obchodech, kde i cizince musíte otravovat nějakými produkty, které pravděpodobně ani nemohou využít (jednalo se o nějakou slevu na domácích energiích, tuším). Prostě bomba. Takže teď už mě nebudou vytrhovat žádné krásy přírody a mohu klidně a s čistým srdcem pečlivě pracovat! Jo a jak se říká - do svatby se to zahojí.

22.6. Orienťácké zážitky

Dnes nezvládnu více než odkaz na článek, který jsem sesmolila pro naše Kotlářácké stránky. Je zde: http://obkotlarka.cz/cz/aktuality/jak-se-mi-beha-na-severu Více info o zajímavých peripetiích zítra!

20.6. Obědové dýchánky

Pracovní den, jako každý jiný, pro Vás s nejzajímavější částí v době oběda. To je totiž chvíle, kdy vylézáme ze svých kanceláří a scházíme se jako švábi na... Oběd (pivo je drahý, žejo). Klasicky Maďar Adam s makrelou v konzervě a chlebem. Já tentokrát také s makrelou a chlebem - zbylo mi totiž spoustu jídla z víkendu. Obávala jsem se, že v horské chatě na hranicích Norska a Švédska zemřu hlady... Dneska Adam většinu času u oběda vyprávěl o svém novém obědu - makrele s bazalkou! Prý je to hotová pochoutka. Obyčejně si dává makrelu v tomatové omáčce. O víkendu si udělal tu bazalkovu, s rýží. Ňamka. Trvalo mu to prý 10 minut. Tak se ho ostatní ptali, co na tom jako trvá 10 min, jako jestli otevření té konzervy. Jestli konzervu otevírá o víkendu pomaleji... Diskuse sklouzla k typickým (nebo spíše speciálním) národním jídlům - vzhledem k tomu, že jsem ve velmi mezinárodním oddělení, tak nabídka byla pestrá. I když tedy vlastně jsme se zasekli spíše u typických (odporných) norských a švédských jídel a vlastně i islandských (ale Islanďan tam žádný není!). Takže přešly na přetřes smrduté ryby, sušené ryby sušené žraločí nechtějtevědětco zakopané do země a slané dorty. Švédská specialita. Hlavně Norové z toho byli úplně paf. Slané dorty s lososovými růžičkami, majonézovým krémem apod. vzbuzovaly dost odpor - prý je to jako když jdete na schůzku se slečnou a přijde pán. A zážitky a fota z dnešního běhání. Dost mě přepadala únava (asi po víkendu). Bylo to náročné - rozbahněné stezky a kluzké skalky na pobřeží. Trochu jsem si připadala jako nešikovný kamzík. Tak tohle je pěkně z výšky pohled na školu (vlevo) a moje ubytování (vpravo).

A další pohled shůry:

A tady trochu temný pohled na Bodø, kdo je pozorný, všimne si světel přistávací dráhy, která vede přímo do moře:

A ano! Viděla jsem orla mořského. Dost mě vyděsil, protože mi málem prohrábl vlasy. Bohužel toho jsem vám nevyfotila, byla jsem tak konsternovaná, že jsem nestačila zahodit mapy a vytáhnout z kapsy mobil. Vypadal asi takhle:

Ale ještě o hodně větší, asi jako nosorožec... Tak jo, trochu přeháním, ale velkej byl. Takže už jsem viděla velrybu, losa (sice neměl parohy, ale což) i orla mořského. Takže plníme plán na 300%!

17.-19.6. Orienťácký víkend v Mo i Rana

Více informací o orienťáku již brzy ve shrnujícím článku na stránkách Kotlářky. Mimoorienťácké poznatky: Norové mohou řídit od 16. Nalepí si na zadní dveře auta červené L, posadí vedle sebe svoje rodiče a jedou. Zkoušky pak dělají až v 18, ale už mají nějakou praxi. Škodovka je tady docela běžná značka aut - prý dobrá a ne tak drahá (haha, no tak co tady asi není drahé). Norsko je země dlouhá, a proto musí na některé závody létat letadlem. Ono taky komu by se chtělo jet na závody 20 hodin vlakem... (když na oblasťák jsme jeli 3 a půl hodiny). Běhat se dá i pár desítek metrů pod hranicí sněhu:

I v krátkém rukávu. Ha, překonala jsem i některé místní, kteří to nevydrželi a běželi potupně v dlouhém rukávu... No a i když prší a je zima, tak to nemusí být žádná hrůza:

Jo a supermobilní toika (v tomto stavu se opravdu používala):

A kočička, pardon, kytička na závěr:

16.6. Přípravy na víkend

Omlouvám se všem věrným čtenářům, kteří čekají na mé příspěvky. Ve víru příprav na víkend jsem nestačila psát blog. Na víkend jsme odjížděli již v pátek po poledni. Ve čtvrtek tedy již začaly přípravy (zabalila jsem si asi tak všechno, co tu s sebou mám), nákupy (nebyli mi schopni říci, jestli se dá v místě něco vařit a koupit, tak jsem se raději předzásobila). Tak aspoň pár fotek ze čtvrtečního proběhnutí:

Jo a zase jsem se smočila v moři - viz poslední obrázek. Teplota stále stejná:)

15.6. Slunce a moře

Tak jak už jsem vyjmenovávala, Norové mají spoustu předností - všichni umí anglicky, řidiči jsou nadmíru slušní, vždy mě na přechodu (i mimo) pustí, pokud jdu po krajnici, tak přibrzdí, ale... Co se týče preference jízdy autem, jsou na tom hůře, než my. Od univerzity do centra vede jedna silnice. Tato silnice se navíc rekonstruuje, protože její kapacita nestačí. Staví se tunel. Jednoho rána jsem musela jet do centra autobusem. Autobus byl skoro prázdný a silnice totálně narvaná auty. Prostáli jsme v koloně asi půl hodiny. Že je to baví. A to mají autobus a vlak, který do centra jezdí. Má to sice tu výhodu, že o mě až úzkostlivě pečují a vyzvedávají mě autem přímo před kolejí, ale já bych těch pár kroků došla... Možná by místo tunelu stačilo používat více MHD. Navažme ale na zážitky ze včerejška. Včera jsem jela na orienťák s Arnem. Opět jsme si povídali na téma Norové. Norové mají rádi sport. Třeba fotbal. Sice jsou v něm dost špatní, takže na Euro nejeli, ale hrají ho. Všichni - kluci i holky. Na Euru nemají zastoupení, ale stejně fandí. Islanďanům, protože to jsou vlastně Norové. A protože jsou hustý a letos se tam poprvé dostali. A rozhodně nefandí Švédům. Jo a Arne taky zná Bauera a Soukalovou - tak jsem mu vysvětlila, že už se jmenuje Koukalová. Pak jsem mu vykládala, jak jsem si představovala, že zde budu každý den chodit plavat do moře. No a že jsem furt nešla, protože čekám na to, až bude teplo. A Arne trochu dotčeně odvětil - Vždyť je teplo! Tak jsem se zastyděla a s cílem moře jsem vyrazila běhat. Tohle jsem já. Zrovna neběžím, protože se fotím:

Sice nejdříve na druhou stranu a trochu se to protáhlo... No ale co má člověk dělat, když je tu tak hezky a nejlepší výhledy jsou na kopci:

A nevzdala jsem to a doběhla až k moři a realizovala svůj plán. Důkaz místo slibů:

Teda, no snažila jsem se trefit tak, abych aspoň trochu byla na snímku, ale moc se to nepovedlo. Ale ono fotit selfie na mobilu, když nechcete fotit přední kamerou jde dost těžko... Ale máte to i s filtrem:) Jo a někdo možná nevěří, že jsem v tom moři fakt byla, tak si, prosím, povšimněte, že mám opravdu mokré nohy! Ono by se to tedy mohlo zdát jako hračka "zaplavat" si v moři. Jenže. Tady bylo cca 12 stupňů (sic slunce) a voda měla tak 8. Takže na plavání to fakt nebylo - dvakrát jsem se tam ponořila. Zdáli mě pozorovali lidé v péřovkách...

13. a 14. 6. Sobi, velryby atd.

Trochu nestíhám, mám dost skluz, neboť náplň mých pracovních (i nepracovních) dnů je velmi vyčerpávající, snad to trochu poleví, neboť poslední konference skončila! Nejprve tedy, co se dělo 13.6. Konference s sebou přinesla i konferenční večeři, tak trochu v norském stylu. Byli jsme na staré obchodní stanici:

Zajímavostí je, že takhle bílá je jen zepředu. Bílá barva bývala drahá, chlubili se s ní, zadní strany domu už byly červené a žluté, protože tam to nikdo neviděl... Koho zajímají ti sobi. Ty jsme prosím jedli. No, nic zas tak super, prostě takový hovězí gulášek, cítit byla hlavně mrkev, se kterou bylo maso dušeno. Cestu tam jsme absolvovali autobusem, cestu zpět lodí. Myslela jsem si, že půjde o klasickou loď s podpalubím, cca pro 40 lidí, nicméně jsme jeli tímto:

Jen si představte vážené profesorky důchodového věku, které sedí na těchto lodičkách. Pěkně to houpalo, Uprostřed hupsání nahoru a dolu říkala jedna z nich druhé - tak nevím, jak tohle příští rok překonáme (byly to totiž pořadatelky příštího ročníku konference!). Jo a takhle jsem vypadala já:

Jistě uznáte, že mi to moc sekne. Oblek je navíc velmi praktický, protože v něm není člověku zima. Zauvažuji, zda to nepořídit například jako stejnokroj do práce, nebo pro pořadatele na závody. A teď velryby. Ty jsme nejedli (i když, myslím, že mezi minulými jídly nějaká ta velryba byla), ale viděli. No úžasnýýýý zážitek. Pravda je, že jsme viděli takové černé šmouhy někde v dálce. Prý to byly malé velryby. Z dnešního dne snad největším zážitkem krátký orientační běh. Můj kámoš Arne, který mě na závody vozí, prý potkal losa, já bohužel ne. Byl to takový správný severský orienťáček, polovinu času jsem vůbec netušila, kde jsem a dělala krásné paralelní chyby. Vůbec jsem dokonce nezjistila, že jedna kontrola byla špatně:) Pár fotek kytiček zvláště pro Haničku:

Obrázky z terénu:

A mapa s mými postupy:

12.6. Neděle s výhledem

Neděle je ve znamení odpočinku, takže dlouhého spánku a také dlouhého běhu. Dlouho jsem se k výběhu musela přemlouvat, ale nakonec to stálo za to. Posuďte sami. Kytičky:

A dramatické výhledy:

Nebojte ale, není to tak, že bych se jen flákala. Pracovala jsem a večer nám začala druhá konference! Takže nejméně do úterý máme opět o zábavu postaráno.

11.6. Poslední den první konference

Dnes končila první konference. Tedy tak trochu pracovní sobota (proto jsem celé odpoledne proflákala, proběhala a zvládla jsem i film:). Mám pro vás další kulturní poznatky z kuloárních konferenčních řečí. Bavili jsme se s ostatními o kulturních rozdílech. Jedna slečna z Ománu vykládala, jak naráží na to, že evropská kultura je hrozně uspěchaná. Že ona je prostě v pohodě, nikam nespěchá. Vedle sedící mladík se jí zeptal, zda se to projevuje i u toho, když se přechází silnice (tj. zda také řidič nikam nespěchá a zastaví). Ona se smíchem odvětila - u nás se nepřechází. Po chvíli velmi nekorektních vtípků o tom, že nemají v Ománu silnice, nám slečna vysvětlila pravou podstatu. V Ománu je teplo, a tak všichni jezdí autem. Nikdo nechodí. Nikdy. Nikam. Takže tato slečna například, než se přestěhovala do Evropy (bydlí ve Švédsku), tak neměla žádné "chodící" boty. Prostě jenom boty na velmi vysokém podpatku. Bylo pro ni nepředstavitelné někam dojít pěšky, takže si na nádraží vzdálené 5 min chůze brala taxíka (sám taxikář tomu nemohl uvěřit). Až poté, co jí spolubydlící upozornila na to, že se nediví, že v takovýchhle podpatcích se opravdu nedá nikam chodit, tak objevila krásu pěší chůze. Zároveň vyprávěla o tom, že chodila na kurzy jízdy na kole. A musela se vystavovat posměchu vlastního potomka, který - jako ostatní v Ománu - považoval kolo za prostředek chudých a dětí. Dnes tu byly v okolí přeplněná parkoviště - říkala jsem si, jak jsou ti Norové sportovní národ, že jakmile je pěkný víkend, tak vyrazí do přírody. Omyl:

Jednalo se o nějaký místní cyklistický závod. Skoro všichni se z něj vraceli s medailí. Nebyl to ale Arctic Race of Norway (http://www.letour.com/arctic-race-of-norway/2016/no/), který se jede až v srpnu. A hele, racek (já běžela, on ne):

A fotoúlovek z univerzitní knihovny:

Jo a abych nezapomněla. Víte, kdo bydlí ve stejném baráku jako já?

10.6. Obrazová fotodokumentace naší školy a norské buše

Za mnou je další konferenční den. Psychické vyčerpání, ale také povzbuzení v podobě konferenčních dobrůtek. Takže dnes mi zbývá sil jen na fotky školy, kde teď trávím většinu svého času:

A část interiéru:

A fotky z odpoledního výběhu. Pravý norský prales:

Zajímavostí, na kterou mě místní upozorňovali, že to všude kolem zezelenalo tak před 2 týdny (v půlce května tu sněžilo). Takže to zezelenalo docela vydatně. A odměnou byl výhled na Bodø. Pro ty co nevědí - nebydlím přímo v Bodø, ale nedaleko místní univerzity - cca 20 minut autobusem z "centra". Samotné město je na úplném výběžku země, proto to z výšky Hustokopce (můj pracovní název) vypadá takto: